​

• První ostrý vstup politiky do mého života nastal v r. 1975, kdy jsem se jako dítě rodičů, vyloučených / vyškrtnutých z KSČ, nedostal na střední školu a byl ještě rád, že jsem mohl nastoupit na SOU Dopravních podniků na obor elektromechanik s maturitou.

• V průběhu studia na učilišti mi byla učiněna nabídka stát se členem / kandidátem KSČ. Bylo mi čerstvě 18 a udělal jsem velkou chybu, když jsem se rozhodl pominout morální pochybnosti a do strany vstoupil - i s myšlenkou, že tentokrát nechci, aby mi případné studium na VŠ překazila politika. V KSČ jsem byl vždy jen řadový člen, který nikdy nevykonával žádnou volenou funkci, nebyl jsem ani ten příslovečný pokladník základní organizace. 

• Panování komunistické ideologie v Československu vedlo k mnoha tragédiím, zabíjení a věznění nevinných lidí, nejrůznějšímu porušování základních práv a svobod a celkové morální a ekonomické degradace společnosti. Moje členství v této organizaci je nepochybně skvrnou na mé biografii a je pro mne velkým motivem, abych se ji prací ve prospěch liberální demokracie snažil napravit.

• V r. 1986 mi bylo nabídnuto, abych se na ČVUT vrátil jako asistent Ústavu marxismu - leninismu. Představa, že bych měl jen o pár let mladší kolegy učit tzv. vědecký komunismus byla sice absurdní (mj. protože jsem v oboru humanitních věd neměl žádné vzdělání), ale zároveň i lákavá. V té době se do zkostnatělé KSČ začaly šířit myšlenky Gorbačovovy perestrojky a já si řekl, že možnost doplnit si vzdělání studiem na FFUK a zároveň diskutovat se studenty o politických tématech, včetně těch, které se tehdejší vedení KSČ snažilo potlačovat, nemusí být tak špatné.

• Samozřejmě jsem si uvědomoval, že pro naprostou většinu studentů je tzv. marxák jen otravná povinnost a tak jsem se vždy řídil dvěma zásadami:

• • výroky studentů zůstávají v učebně

  • nikdy žádného studenta nesmím vyhodit od zkoušky.

• Není pravda, že bych byl absolventem jakékoli sovětské / ruské vysoké školy.

• Sametová revoluce a konec řídící role KSČ byla skvělou příležitostí pro celou zemi i každého jednotlivce a já jsem se z ní upřímně radoval. Byl jsem velmi rád, že konzervativní síly v KSČ, které se chystali po 17. listopadu silou potlačit demonstrace, neprosadily svou vůli a Československo nešlo rumunskou / čínskou cestou. Nedošlo k nasazení Lidových milicí ani armády a během krátké doby se náš politického systému změnil, doufejme nevratně.

• Tyto změny sice znamenaly konec mého zaměstnání na ČVUT, ale zároveň mi otevřely možnost studovat skutečné společenské vědy. V nejbližším možném termínu jsem nastoupil na katedru politologie, vedenou prof. Syllabou. A existenční starosti vyřešil přijetím pozice údržbáře v Národním muzeu.

• Řada mých kritiků mi vyčítá, že jsem z KSČ nevystoupil bezprostředně po revoluci v r. 1989. Upřímně řečeno, netuším proč by mělo být okamžité převlečení kabátů jakkoli morálně přijatelnější, než postupné pochopení nesmyslnosti a nemorálnosti komunistické ideologie. Studoval jsem politologii (včetně semestrálního pobytu na University of Oslo) a zároveň se pokoušel působit v rámci KSČ / KSČM na její demokratizaci a proměnu v moderní levicovou stranu. Připomínám, že v té době byl předsedou strany režisér Svoboda a taková změna se nezdála být nemožná.Na přelomu let 1991 /92 jsem ale měl už jasno. Komunisté se ve své většině změnit nechtějí a moje cesta se s nimi rozchází.

• V r. 1992 jsem byl přijat jako diplomat na tehdy ještě federální Ministerstvo zahraničních věcí. Není pravda, že mi nedávné členství v KSČ jakkoli umetlo cestičku. Naopak. Představa, že nedávný člen KSČ bude přijatý na MZV, které se v té době ještě stále zbavovalo “starých kádrů” byla poměrně absurdní. Cestu mi otevřelo pouze a jedině výběrové řízení, organizované Karlem Kovandou, jedním z pozdějších sloupů české diplomacie. V tomto výběrovém řízení jsem uspěl takovým způsobem, že při rozhodování bývalých disidentů, kteří tehdy řídili diplomacii, převládl názor, že případná zátěž mé minulosti je více než vyvážena přínosem, který mohu zahraniční službě poskytnout a byl jsem Jiřím Dienstbierem přijat.

• V r. 1992 jsem se oženil se svou současnou manželkou. 

• Není pravda, že bych někdy měl nějakou ruskou (nebo jakoukoli jinou) manželku a že bych se s ní rozvedl v zájmu získání bezpečnostní prověrky.

• V r. 1993 jsem byl vyslán na ZÚ Moskva jako 3. tajemník, kde jsem byl nejprve zařazen jako tiskový tajemník a později byl pověřen analýzou politického vývoje v zemích, spadajících pod správu moskevské ambasády. Do ústředí jsem se v r. 1998 vrátil v hodnosti 1. tajemníka. 

• Už v r. 1999 jsem byl vyslán na GK Petrohrad jako vedoucí úřadu - nejprve jako zastupující generální konzul a po schválení mého exequatur ruskou stranou jako plnohodnotný GK. Na podzim 2000 jsem přišel o bezpečnostní prověrku na stupeň tajné a následně jsem byl stažen do ústředí. Můj pracovní poměr na MZV skončil k 31. lednu 2001.

• Není pravda, že jsem o BP přišel kvůli šmelení s vízy, kvůli své činnosti ve prospěch RF (nebo jakékoli jiné cizí země), případně z jiného důvodu, který by obstál při veřejném zkoumání. Nejlepším důkazem pro toto tvrzení je skutečnost, že jsem v r. 2010 znovu získal bezpečnostní prověrku na stupeň tajné.

• Nikdy jsem se oficiálně nedozvěděl důvod odebrání BP. Neoficiální vysvětlení hovoří o tom, že jsem překážel Šloufovské klice v tzv. “privatizaci” ruského dluhu, což byl ve skutečnosti největší tunel české historie, který stát připravil o cca 70 mld. Kč (cca 2 mld. USD).

• Samozřejmě jsem se pokoušel bránit odebrání bezpečnostní prověrky. Po poradě s advokátem jsem se nejprve odvolal k řediteli NBÚ Kadlecovi a po jeho negativní reakci jsem podal žalobu k Vrchnímu soudu a následně i k Ústavnímu soudu a nakonec se obrátil na Soudní dvůr pro lidská práva ve Štrasburku. Ve všech případech neúspěšně, protože litera českého práva tehdy umožňovala, aby NBÚ nijak nevysvětlil odebrání BP.

• Kromě zaměstnání, uvedených v přehledu zaměstnání jsem se v letech 2003 - 2025 podílel i řadě dalších projektů, vesměs v oblasti řízení jakosti, nebo měření spokojenosti zákazníků. Na jaře 2023 jsem krátce pracoval pro zvoleného prezidenta Petra Pavla. 

• Není pravda, že jsem pracoval v LOM Praha a už vůbec není pravda, že bych se jakkoli podílel na obchodu se zbrojním materiálem s Ruskou federací. Naopak. Vždy jsem upozorňoval na vysoká rizika při obchodu s RF, daná především úzkým propojením ruského byznysu s mafií a zvláštními službami. Moje rada podnikatelům byla jednoduchá - realizujte své aktivity někde jinde. A pokud už chcete v Rusku podnikat, investujte jenom takový objem prostředků, které můžete případně odepsat. Jinak se můžete stát předmětem vydírání. 

• Posledních 25 let se systematicky věnuji odhalování rizik, které naši zem ohrožují ze strany autoritativních a nedemokratických režimů - v první řadě ze strany Ruské federace.

• Od r. 2001 jsem publikoval stovky odborných i popularizačních článků, resp.příspěvků v řadě sborníků, vydal samostatnou knihu věnovanou ruské kolonizaci Kavkazu, vystupoval na přednáškách a konferencích, hovořil v médiích. V prvních letech prakticky sám (s výjimkou Luboše Dobrovského a možná pár dalších jedinců), teprve později se přidávaly další hlasy a především po zahájení zločinné války proti Ukrajině se varování před Ruskem stalo součástí mainstreamu. To je samozřejmě radostné, ale nijak to nesnižuje skutečnost, že v nultých letech tohoto století jsem byl se svým sdělení fakticky osamělý. 

• Této činnosti jsem se věnuji mimo své hlavní povolání, na vlastní pěst a na účet své rodiny. Proto nechápu, proč jsem stále označován za komunistu, případně bolševika, nebo agenta Kremlu. Je to přesně naopak. Díky tomu, že jsem se vlastními silami z komunismu vyléčil, jsem proti této chorobě imunní. Svou desetiletí starou chyby si nejen uvědomil, ale snažil a snažím se je napravit.